Paraziti.
V dnešní nelehké době asi nejvíce skloňované téma prakticky po celém světě. I kdyby však kolem neřádil SARS-CoV-2, hodilo by se o parazitech vědět co nejvíce. Přece jen jde o nejpočetnější organismy na Zemi.
I o tom je kniha Paraziti a jejich biologie od kolektivu vedeného Petrem Volfem a Petrem Horákem. Nahuštěným množstvím informací jde spíše o skripta nafouknutá do podoby učebnice, v porovnání s průměrnými skripty jde však o text výrazně čtivější a záživnější, alespoň většinou.
Kniha začíná zhruba padesátistránkovým úvodem zaměřeným na parazity obecně, od vlastní definice parazitismu přes určité obecné ekologické a evoluční vlastnosti parazitů až po jejich vliv na lidskou kulturu, ekonomiku a pochopitelně zdravotnictví. Zmiňovány jsou také některé atypické formy parazitismu. Tato kapitola se zpočátku čte velmi dobře a je plná zajímavých informací, problém však je, že se tyto kupí tak rychle, že se vzápětí stávají prakticky nezapamatovatelnými. Příliš nepomáhá ani kontinuální a poněkud chaotické přelévání myšlenek v jednotlivých podkapitolách úvodu. Zároveň je zejména v této kapitole nápadné používání slova „díky“ v negativních kontextech typu vznik pandemií. Otázkou zůstává, zda jde o prostou chybu, nebo o vyjádření nehynoucí lásky k patogenům.
Následující tři kapitoly jsou pak zaměřené na „Svatou Trojici“ klasické parazitologie, tedy protista, helminty a členovce, případně skupiny tradičně zkoumané v rámci těchto oborů – například silně zredukovaní žahavci rybomorky (Myxozoa) jsou probíráni na konci protistologické kapitoly. V rámci každé kapitoly jsou rozebrány základní vlastnosti dané skupiny, následované výčtem charakteristik nižších taxonů a jednotlivých zástupců, kteří jsou nějak zajímaví či významní pro humánní/veterinární medicínu. Často jsou zahrnuty i metody prevence a léčby parazitóz. Této části lze vytknout jen to, že již plně neodráží dnes používaný taxonomický systém (Kupodivu však jen v menšině případů, autoři si dali velmi záležet na označení nestabilních skupin, které vskutku do několika let podlehly změnám.) a případně další informace, např. dnešní rozšíření některých organismů či pár let starý objev eukaryota, který naprosto pozbyl mitochondrie (viz český objev oxymonády Monocercomonoides z roku 2016). Tyto nedostatky jsou však pochopitelné vzhledem k tomu, že publikace je již více jak deset let stará.
Asi nejvyšší nectností této knihy, která se netýká faktické správnosti předkládaných informací, je vložení barevných obrazových příloh na křídovém papíře do středu knihy, jejich popisky jsou navíc umístěny na samostatných listech. Čtenář tak musí často při čtení poněkud nekomfortně listovat sem a tam. Ve vlastním textu jsou pak velmi zdařilé černobílé perokresby a schémata, zarážející je u nich pouze fakt, že jsou na nich často popisovány i struktury, o kterých se text nezmiňuje a na internetu se o nich také nedá mnoho informací dohledat.
Knihu lze doporučit všem zájemcům o parazitologii či lékařské vědy, je však nutné varovat, že text předpokládá alespoň základní znalost biologie buňky, molekulární biologie, anatomie/histologie a taxonomického systému. Složitější látka potřebná k pochopení textu (např. fyziologie hmyzu) je rozebrána v příslušných (pod)kapitolách. Pro zájemce spíše o populární pohled na parazity lze doporučit poměrně novou knihu O parazitech a lidech, o které se detailněji zmíníme snad již v brzké době.
P. Volf, P. Horák a kol.: Paraziti a jejich biologie, Triton, 2007
