Máme-li být extrémně upřímní, název knihy Zoologie obratlovců od Jiřího Gaislera a Jana Zimy je svým způsobem zavádějící – bylo by přesnější ji nazvat Zoologií strunatců, neboť úvodní kapitoly jsou věnovány našim bezobratlým příbuzným. Z hlediska tradičního zaměření vertebratologie i marketingové lákavosti však dává smysl, že publikace nese tento titul.
Učebnice systematiky často naráží na jeden problém, a to že čtenář potřebuje zároveň znát jednotlivé organismy i jejich morfologii, fyziologii a další vlastnosti – nelze úplně rozumně porovnávat například lebky bez zmínky o zvířatech, kterým patří. Vzhledem k tomu, že průměrný smrtelník většinou tuší, že existují nějaké paryby či savci, je rozhodně rozumnější vydat se nejprve cestou morfologie a až posléze se věnovat jednotlivým taxonům. Tento přístup víceméně zvolili i autoři této knihy. Prvních pár desítek stran je věnováno kopinatcům (Cephalochordata) a sesterské skupině obratlovců, pláštěncům (Urochordata syn. Tunicata). Poté následuje skvělý úvod k morfologii, fyziologii, genetice, ekologii, etologii a biogeografii obratlovců. Jde o část opravdu vyčerpávající, některá témata jsou probírána nad rámec toho, co je potřeba dále v knize. Na druhou stranu má čtenář šanci se se vším potřebným seznámit v rámci jedné učebnice. (Zda jde o výhodu či nikoliv necháme na posouzení jednotlivých čtenářů.) Vzhledem k tomu, že je takřka nemožné si zapamatovat pensum informací takového rozsahu, jsou nejdůležitější termíny a poznatky dále připomínány na relevantních místech knihy.
Za obecnou částí následují vlastní systematické kapitoly věnované všem žijícím a významným fosilním liniím obratlovců. Kromě rozboru fylogeneze a bližší morfologicko-ekologické charakteristiky jednotlivých skupin je zde obsažena i část o významu příslušných taxonů. U většiny skupin je zařazen krátký seznam vybraných druhů – pokud je to možné, jde většinou o zvířata známá, něčím zajímavá či významná pro střední Evropu. U každého druhu je uvedena i stručná charakteristika, která je v řadě případů velmi trefná a obsahuje všechny podstatné informace, u několika živočichů však jde jen o jednu či dvě strohé věty. Všechny kapitoly jsou také doplněny řadou hezkých schémat a perokreseb probíraných jevů, struktur i organismů.
Kniha je informačně značně hutná, což samo o sobě považuji za výhodu, nicméně snaha o zhuštění informací občas vede ke zbytečně složité větné stavbě či lehce matoucím tvrzením, kdy není jasné, k čemu přesně se příslušná věta vztahuje. Zejména na prvních cca sto stranách se také vyskytuje poměrně hodně překlepů, případně chybějících nebo prohozených slov. Není jich tolik, že by výrazně rušily, ale pozornější čtenář si jich všimne. Na několika místech jsou také uvedeny termíny, které se dnes používají jen zřídka či prakticky vůbec (např. sekvencování místo sekvenování, nervová lišta místo neurální lišty). Občasné je také nekonzistentní nazývání taxonů českým i vědeckým názvem. Je otázka, zda jde o výhodu či nikoliv – na jednu stranu to mírně zhoršuje porozumění textu, na druhou stranu je čtenář víceméně nucen pamatovat si oba názvy.
Byť jde o poměrně nové vydání, tak i tato kniha již obsahuje některé zastaralé informace, podobně jako asi každá učebnice. Typicky jde o odchylky ve fylogenetickém systému (vzhledem k opatrnosti autorů jich však není mnoho) či aktuálnost předkládaných informací – změnilo se například rozšíření některých (zejména invazních) druhů. Také maximální napětí výboje, který může vydat paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) a další, v té době nerozlišované druhy téhož rodu, již není 500 V. Zřídka jsou uvedené informace nepřesné či nesprávné -– např. korálovky nenapodobují korálovce, chorda nevzniká z entodermu, ale mezodermu (Zde je otázka, zda nejde o překlep z entomezodermu.), Haeckelův zákon rekapitulace je také lepší nezmiňovat, minimálně ne v kontextu, v jakém je použit v knize.
Závěrem lze říct, že celkově jde o velmi dobrou a jedinou českou publikaci, jež poskytuje ucelený, aktuální a poměrně detailní pohled na obratlovce ze všech možných úhlů. Jde primárně o vysokoškolskou učebnici, nicméně ji lze doporučit i vážným zájemcům z řad laické veřejnosti, ideálně těm, kteří již mají nějaké základní zoologické a obecné biologické znalosti. Pedagogové zase jistě ocení přehledné a názorné obrázky vhodné k použití ve výuce. Hodí se však zmínit, že jde o jednu z knih, kterou se vyplatí přečíst více než jednou, zvláště pokud člověk chce, aby mu po přečtení utkvěly v paměti i drobnější detaily. Vzhledem k tomu, že české školství je v rámci obratlovců poměrně antropocentrické, se může stát, že při prvním čtení bude čtenář lehce zaskočen “podivnostmi”, které nejsou běžné u savců, u řady skupin jsou však naprosto normální a logicky jsou jako téměř samozřejmé nahlíženy i v této knize.
J. Gaisler a J. Zima: Zoologie obratlovců, 3. přepracované vydání, Academia, 2018