Autor: administrator

Dnes si posvítíme na knihu Manifest za tmu od Johana Eklöfa, švédského chiropterologa, tedy zoologa studujícího letouny (netopýry a jejich příbuzné). Podtitul O umělém osvětlení a ohrožení prastarého rytmu napovídá, že se kniha bude zabývat světelným znečištěním („světelným smogem“). Autor v úvodu zmiňuje, že v kapitolách zachytil své zážitky a úvahy týkající se vlivu tmy a umělého osvětlení na organismy. Snadno by tak mohl vzniknout dojem, že půjde jen o autorovy subjektivní názory, avšak opak je pravdou. Autor sice začíná řadu kapitol poetickými popisy toho, co (nejen) při výzkumu netopýrů zažil, záhy však přechází k přibližování výsledků vědeckých studií týkajících se světelného znečištění i dalších témat.

Charakteristika

Kniha nemá ucelenou linku; jde spíše o kaleidoskop textů se společnými jmenovateli, jakými jsou světlo a tma. Je rozdělená do několika částí volně sdružujících jednotlivé krátké kapitoly. Čtenář má možnost seznámit se s rolí světla v životě organismů (např. při vyhledávání partnerů a potravy, při migraci či při synchronizaci vypouštění pohlavních buněk) a také s vlivem umělého osvětlení na narušení ekosystémů a fyziologie člověka. Tyto širší dopady autor diskutuje i z hlediska ekonomických a medicínských dopadů. Kromě těchto primárně biologických kapitol kniha obsahuje i texty zabývající se tématy spíše fyzikálně-astronomickými. Poslední část nazvaná „Chvála stínů“ se pak poněkud nesourodě zabývá světlem a tmou z pohledu společnosti a kultury, od křesťanství přes japonskou architekturu až po projekty a legislativní změny týkající se světelného znečištění. Samotný „Manifest za tmu“ je deset krátkých bodů na konci publikace, které shrnují to, co bylo v knize řečeno. Dále toto desatero radí, jak můžeme osobně snížit dopady světelného znečištění na nás i naše okolí či jak si tmu užít, např.: „Zachovej tmu ve své blízkosti: Zhasni v místnostech, kde zrovna nepobýváš, a dovol zahradě v noci odpočívat ve tmě. Sleduj, jak tma nabývá různých odstínů.“

Klady a zápory

Popisy astronomických jevů či chování a fyziologie živočichů se proplétají s různými historickými vsuvkami a také s autorovým vyprávěním o různých prostředích, ať už jde o louky a kostelíky ve Švédsku či soumračné zóny tropických moří. Výsledný text je příjemně čtivý bez přehnaného patosu. Některé zmiňované švédské reálie – např. pasáž: „Mezi někdejším jezerem Ugglevikem a dnešním stockholmským stadionem…“ (str. 187) – neznalému čtenáři příliš neřeknou, zároveň však nebrání pochopení textu. Některé, ač zajímavé, odbočky v textu jsou až příliš nesouvisející a tok textu mírně narušují. Poetičnost textu také na několika místech způsobuje, že autorova zjednodušení sice předávají správnou nosnou myšlenku, avšak konkrétní detaily jsou přinejmenším zamlžené – např. „u netopýrů a kaloňů se pro orientaci ve tmě vyvinul sedmý smysl, totiž echolokace“ (str. 58). Určit konkrétní počet smyslů u živočichů je poměrně obtížné (smyslů existuje více než těch učebnicových pět), proto těžko říct, co má být předchozími šesti smysly. Nabízí se také otázka, jestli autor mezi těchto šest smyslů počítá sluch, protože sám o echolokaci dál píše jako o orientaci podle sluchu. Nejasná zjednodušení či zbytečně odbíhající vsuvky se však v knize vyskytují poměrně výjimečně a jde vždy jen o pár slov či vět, které čtenář jednoduše přejde se zdviženým obočím.

Zamýšlené publikum

Autor jasně míří nejen na biology, ale i na širokou laickou veřejnost. Většinu probíraných témat přibližuje stručně a svižně od základů. Kromě informací o účincích světla a tmy na organismy čtenáře seznamuje rovněž s detaily biologie organismů potřebnými pro hlubší pochopení toho, proč má světelné znečištění ten či onen účinek a proč by se s ním mělo něco dělat. Pojmy a děje vysvětluje pomocí jednoduchých přirovnání či popkulturních odkazů (např. na film Hledá se Nemo). Předpokládá pouze znalost různých skupin živočichů. Text neobsahuje citace, ale na konci knihy autor uvádí doporučenou literaturu a další zdroje k rozšíření obzorů i seznam použité literatury. Ten je řazen pouze abecedně, není dělen dle větších sekcí či jednotlivých kapitol.

Zpracování

Po technické stránce je kniha velmi kvalitní. Pochvalu zaslouží zejména tmavě šedé desky, na kterých nezůstávají při běžné manipulaci otisky prstů, a rovněž kvalita použitého papíru. Publikace neobsahuje žádné doprovodné snímky a funguje dobře i bez nich. Jejich přidání by publikaci pochopitelně prodloužilo a prodražilo. V některých případech by však perokresby chování probíraných organismů či různá schémata mohly usnadnit pochopení daného tématu. Autor také opakovaně zmiňuje obrazy pocházející z dob před umělým osvětlením – fotografie zejména méně známých grafik by v tomto případě jistě nebyly na škodu. Z hlediska pravopisu a gramatiky se v publikaci jen vzácně vyskytují drobné přešlapy, např. malé písmeno na začátku rodového vědeckého jména.

Závěr

Knihu lze doporučit všem zájemcům o odpočinkové čtení s biologickou tématikou, kterým nevadí, že kniha zabíhá i k nebiologickým tématům. Délka jednotlivých kapitol (jen několik málo stran velikosti cca A5, dobrá čtivost) i fakt, že jde o prakticky samostatné eseje, nahrává využití ve výuce při práci s textem, a to nejen v tématech týkajících se ekologie nebo environmentalistiky, ale také fyziologie či morfologie živočichů i rostlin.

Další recenze na knihu vyšla také v časopisu Živa s větším důrazem na obsah jednotlivých kapitol a jejich propojení s chronobiologií: https://ziva.avcr.cz/…/johan-eklof-manifest-za-tmu…

J. Eklöf: Manifest za tmu: O umělém osvětlení a ohrožení prastarého rytmu, Host, 2023

(Snímek obálky převzat ze stránek nakladatelství Host: https://www.hostbrno.cz/manifest-za-tmu/)

Na čtenáře, jež se dožadují velkého množství obrázků, zejména na úkor množství textu, bývá někdy nahlíženo poněkud pohrdavě. Na druhou stranu jsou však ilustrace skvělým způsobem, jak předat velké množství informací na malém prostoru. Není proto divu, že existují popularizační knihy psané komiksovou formou. Napsat dobrou knihu a zároveň vytvořit dobrý komiks je však značně náročný úkol, a proto mnohé pokusy o podobný počin dopadly neslavně.

Ke Komiksové biologii (autoři Larry Gonick & Dave Wessner) jsme proto přistupovali s velkou rezervou. A byli jsme příjemně překvapeni. Jednotlivé ilustrace jsou velmi zdařilé: pěkné na pohled a zároveň názorné, zejména NAD zobrazené coby prasátko na mince je geniální. Samotný humor komiksů nepůsobí trapně či infantilně a hezky dokresluje probíraná témata. Kniha obsahuje na více jak 300 stranách poměrně málo textu, přesto neprobírá jednotlivá témata povrchně a neopakuje jen zaryté učebnicové pravdy (ačkoliv tyto a různá podobná zjednodušení se zde vyskytují také), ale zabíhá i do detailů a opírá se o případové studie, které využili i autoři již námi recenzované Campbellovy Biologie. Tuto velkou učebnici připomíná Komiksová biologie také rozvržením kapitol. Začíná základy chemie a fyziky, které jsou relevantní pro fungování biologických systémů a dále se věnuje molekulární a buněčné biologii a genetice. V druhé polovině se pak kniha zabývá evolucí, ekologií a v závěru různými environmentalistickými tématy. Zařazeny jsou také kapitoly sloužící jako oslí můstky mezi většími bloky témat – jedna kapitola zaměřená na histologii a orgánové soustavy živočichů i morfologii rostlin, druhá pak na klasifikaci a taxonomii organismů.

První jmenovaná kapitola je pěkná, avšak vzhledem k množství obsažených informací velmi stručná a působí uspěchaně. Taxonomická kapitola pak trpí spíše faktograficky. Eukaryota jsou zde dělena na 4 říše (živočichové, rostliny, houby, protista), které žádnými říšemi dávno nejsou. Podobně zastaralý je také přílišný důraz na hierarchické uspořádání do ranků, které v době kladistiky ztrácí na významu. Problém je zde i v obrázcích, kdy větev dinosaurů (a ptáků) stojí na fylogenetickém stromě zcela mimo plazy. Živočišné kmeny jsou zde také mylně přeloženy jako rody a smysl nedává ani tvrzení, že biologové dnes dávají přednost fylogenezi před morfologií. (Morfologie je i dnes jedním ze zdrojů znaků pro fylogenetické analýzy.) Drobné problémy s překladem se vyskytují i v jiných kapitolách, zejména jde o méně časté, ale ne nesprávné české termíny, v několika případech se však vyskytují i překlady měnící význam sdělení (ne každé zvíře označované v angličtině jako „moth“ je v češtině můra, podobně je velký rozdíl mezi selekčním a selektivním tlakem). Podobné chyby jsou však vzácné a překlad celkově působí čtivým dojmem a většina jazykových hrátek v komiksech byla do češtiny převedena také dobře. Speciální pochvalu si zaslouží překlad Darwinových „pěnkav“ (které dnes nepatří ani mezi pěnkavy, ani strnady, jak se tvrdilo, ale mezi tangary), jež jsou v knize správně přeloženy jako pěnkavky.

Technickým problémem, který se však pravděpodobně týkal již anglického originálu, je chybějící vysvětlení některých použitých zkratek, případně naopak chybějící běžně používané zkratky (např. SRP, signal recognition particle). Opět jde však o ojedinělé problémy. Podobně ojedinělé jsou i různé faktografické chyby či přehnaná zjednodušení: v živých organismech se vyskytuje jen 20 aminokyselin, některé organismy mají až 4 kopie genomu, 1 gen kóduje 1 protein a funkce intronů je neznámá, kyslík se váže na hemoglobin, protože je příliš reaktivní, atd. Zvláštní je také snaha logicky propojit exo-/endocytózu s hypoosmotickými a hyperosmotickými stavy buňky. Krátká ochutnávka populační genetiky, jež je součástí kapitoly o evoluci, je zařazena velmi pěkně a také hezky popsána, nešťastně zvolené frekvence alel v populaci (p = ¾, q = ¼) však mohou podporovat mylný dojem, že frekvence alel odpovídá štěpným poměrům z klasické genetiky.

Knihu jako celek lze rozhodně doporučit všem, co se chtějí bez větší námahy dozvědět něco více o biologii a získat poměrně ucelený pohled na to, jak se dnes nahlíží zejména na molekulární biologii a fungování buněk. Pedagogové jistě ocení řadu názorných přirovnání a obrázků využitelných ve výuce, studentům by pak tato kniha mohla sloužit jako dobrý průvodce při opakování či v případě, že by měli problém nějaké téma uchopit. Základní znalost chemie a fyziky se jistě hodí pro pochopení probíraného, nicméně komiksová forma činí text přístupnější i mladším čtenářům, které určitě nadchnou i krásné kresby a zajímavosti z přírody.

L. Gonick a D. Wessner: Komiksová biologie, Universum, 2021

(Obrázek obálky převzat z databáze knih: https://www.databazeknih.cz/…)

Máme-li být extrémně upřímní, název knihy Zoologie obratlovců od Jiřího Gaislera a Jana Zimy je svým způsobem zavádějící – bylo by přesnější ji nazvat Zoologií strunatců, neboť úvodní kapitoly jsou věnovány našim bezobratlým příbuzným. Z hlediska tradičního zaměření vertebratologie i marketingové lákavosti však dává smysl, že publikace nese tento titul.

Učebnice systematiky často naráží na jeden problém, a to že čtenář potřebuje zároveň znát jednotlivé organismy i jejich morfologii, fyziologii a další vlastnosti – nelze úplně rozumně porovnávat například lebky bez zmínky o zvířatech, kterým patří. Vzhledem k tomu, že průměrný smrtelník většinou tuší, že existují nějaké paryby či savci, je rozhodně rozumnější vydat se nejprve cestou morfologie a až posléze se věnovat jednotlivým taxonům. Tento přístup víceméně zvolili i autoři této knihy. Prvních pár desítek stran je věnováno kopinatcům (Cephalochordata) a sesterské skupině obratlovců, pláštěncům (Urochordata syn. Tunicata). Poté následuje skvělý úvod k morfologii, fyziologii, genetice, ekologii, etologii a biogeografii obratlovců. Jde o část opravdu vyčerpávající, některá témata jsou probírána nad rámec toho, co je potřeba dále v knize. Na druhou stranu má čtenář šanci se se vším potřebným seznámit v rámci jedné učebnice. (Zda jde o výhodu či nikoliv necháme na posouzení jednotlivých čtenářů.) Vzhledem k tomu, že je takřka nemožné si zapamatovat pensum informací takového rozsahu, jsou nejdůležitější termíny a poznatky dále připomínány na relevantních místech knihy.

Za obecnou částí následují vlastní systematické kapitoly věnované všem žijícím a významným fosilním liniím obratlovců. Kromě rozboru fylogeneze a bližší morfologicko-ekologické charakteristiky jednotlivých skupin je zde obsažena i část o významu příslušných taxonů. U většiny skupin je zařazen krátký seznam vybraných druhů – pokud je to možné, jde většinou o zvířata známá, něčím zajímavá či významná pro střední Evropu. U každého druhu je uvedena i stručná charakteristika, která je v řadě případů velmi trefná a obsahuje všechny podstatné informace, u několika živočichů však jde jen o jednu či dvě strohé věty. Všechny kapitoly jsou také doplněny řadou hezkých schémat a perokreseb probíraných jevů, struktur i organismů.

Kniha je informačně značně hutná, což samo o sobě považuji za výhodu, nicméně snaha o zhuštění informací občas vede ke zbytečně složité větné stavbě či lehce matoucím tvrzením, kdy není jasné, k čemu přesně se příslušná věta vztahuje. Zejména na prvních cca sto stranách se také vyskytuje poměrně hodně překlepů, případně chybějících nebo prohozených slov. Není jich tolik, že by výrazně rušily, ale pozornější čtenář si jich všimne. Na několika místech jsou také uvedeny termíny, které se dnes používají jen zřídka či prakticky vůbec (např. sekvencování místo sekvenování, nervová lišta místo neurální lišty). Občasné je také nekonzistentní nazývání taxonů českým i vědeckým názvem. Je otázka, zda jde o výhodu či nikoliv – na jednu stranu to mírně zhoršuje porozumění textu, na druhou stranu je čtenář víceméně nucen pamatovat si oba názvy.

Byť jde o poměrně nové vydání, tak i tato kniha již obsahuje některé zastaralé informace, podobně jako asi každá učebnice. Typicky jde o odchylky ve fylogenetickém systému (vzhledem k opatrnosti autorů jich však není mnoho) či aktuálnost předkládaných informací – změnilo se například rozšíření některých (zejména invazních) druhů. Také maximální napětí výboje, který může vydat paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) a další, v té době nerozlišované druhy téhož rodu, již není 500 V. Zřídka jsou uvedené informace nepřesné či nesprávné -– např. korálovky nenapodobují korálovce, chorda nevzniká z entodermu, ale mezodermu (Zde je otázka, zda nejde o překlep z entomezodermu.), Haeckelův zákon rekapitulace je také lepší nezmiňovat, minimálně ne v kontextu, v jakém je použit v knize.

Závěrem lze říct, že celkově jde o velmi dobrou a jedinou českou publikaci, jež poskytuje ucelený, aktuální a poměrně detailní pohled na obratlovce ze všech možných úhlů. Jde primárně o vysokoškolskou učebnici, nicméně ji lze doporučit i vážným zájemcům z řad laické veřejnosti, ideálně těm, kteří již mají nějaké základní zoologické a obecné biologické znalosti. Pedagogové zase jistě ocení přehledné a názorné obrázky vhodné k použití ve výuce. Hodí se však zmínit, že jde o jednu z knih, kterou se vyplatí přečíst více než jednou, zvláště pokud člověk chce, aby mu po přečtení utkvěly v paměti i drobnější detaily. Vzhledem k tomu, že české školství je v rámci obratlovců poměrně antropocentrické, se může stát, že při prvním čtení bude čtenář lehce zaskočen “podivnostmi”, které nejsou běžné u savců, u řady skupin jsou však naprosto normální a logicky jsou jako téměř samozřejmé nahlíženy i v této knize.

J. Gaisler a J. Zima: Zoologie obratlovců, 3. přepracované vydání, Academia, 2018

Pokud máte v oblibě Attenboroughovy dokumentární filmy o přírodě, tak tato kniha by se vám mohla opravdu líbit. Etologie – Biologie chování zvířat od Zdeňka Veselovského se totiž nese v podobném nadšeně objevitelském duchu, kromě témeř hmatatelné lásky ke zvířatům však čtenářům předává i ohromné množství informací včetně všech základních kamenů etologie.

Hlavní “problém” etologie (tedy vědy o chování) je ten, že i blízce příbuzné druhy můžou mít velmi odlišné prvky chování, je tedy prakticky nemožné výsledky pozorování nějak generalizovat a učit se například o agresivitě v podobně zobecněné formě, jako se učíme třeba o mitóze (a ani tam to upřímně není úplně dobře). Přesto i v etologii existují různé velmi zobecněné principy, myšlenkové proudy, typy chování atd. Těmto teoretickým základům a historii oboru se věnuje úvod knihy, poměrně detailní životopisy zakladatelů etologie jsou však proložené popisy jejich objevů a pokusů a nejde tedy o tak úplně nudnou “dědkologii”.

Poté následují dvě kapitoly zaměřené na fyziologii a morfologii smyslů, centrální nervové soustavy a endokrinního systému. (Pouze drobná poznámka k jejich řazení – asi by bylo logičtější začít kapitolou o CNS a pak pokračovat smysly, u kterých jsou zmínky o tom, do jaké části CNS je signál veden.) Některá fakta, zejména z oblasti fyziologie a molekulární biologie, předkládaná v této části jsou již z dnešního pohledu zastaralá a nesprávná. To samé lze říct i o pár dalších detailech uvedených v knize. Jen namátkou: různé chuťové receptory rozlišují výrazně více než jen 4 chuti, kategorie genetického určení pohlaví typu Drosophila apod. se již nepoužívají, světlušky mají vlastní luciferázu a nesvítí s pomocí bakterií, ploštice mají polokrovky, nikoliv krovky. Ve všech případech naštěstí tato fakta nijak výrazně neovlivňují diskutovanou látku.

Zbylé kapitoly se věnují různým typům chování, od péče o potomstvo až po mimezi a biorytmy. V etologických textech poměrně nevídaný – a z mého pohledu skvělý – je důraz na popis různých typů chování i u bezobratlých, kteří jinak bývají přehlíženi. Řada jevů je v knize doplněna trefnými přirovnáními nebo analogiemi u lidského chování (nejde však o generalizace), autor čerpá také z řady vlastních zkušeností a pozorování. Informace se mezi kapitolami částečně překrývají, čtenář si tak alespoň zopakuje, a snad i zapamatuje, to nejdůležitější. Přímo v textu jsou obsaženy citace.

Text je doplněn řadou detailních a velmi povedených perokreseb zobrazujících probíraná témata a prvky chování. Hezkou perličkou jsou i kolečka s “portréty” zvířat, ke kterým se vztahuje příslušný obrázek. Ilustrace tak získávají určitou přátelskost a osobitost, zvláště u drobnějších zvířat, která by jinak byla jen pár čar na obrázku. Kromě kreslených tabulí obsahuje kniha i tabule s popsanými fotografiemi zobrazujícími příslušné chování.

Knihu lze doporučit komukoliv, kdo se chce dozvědět více o chování zvířat. Text je poměrně nenáročný a nevyžaduje předchozí detailní znalost biologie, celá kniha je psaná poměrně jednoduchým jazykem a je možné ji přečíst takřka jedním dechem za den či dva, ačkoliv není zrovna nejkratší. Učitelé biologie/přírodopisu by mohli ocenit řadu krátkých historek o zvířatech coby ozvláštnění výuky.

Z. Veselovský: Etologie – Biologie chování zvířat, Academia, 2008

(Vzhledem k uzavření knihoven je recenze napsána na základě pdf verze knihy, obrázek obálky převzat z databáze knih: https://www.databazeknih.cz/…)

Po čistě učebnicovém náhledu na parazity zde máme knihu primárně popularizační, oceněnou cenou Magnesia Litera v kategorii Litera za naučnou literaturu v roce 2019. Někteří možná již tuší, že bude řeč o poměrně čerstvé publikaci O parazitech a lidech od kolektivu autorů vedeného Janem Votýpkou, Ivou Kolářovou a Petrem Horákem.

Název odpovídá přesně tomu, o čem celá kniha je – o parazitech i o lidech. Jako červená nit se celou publikací táhne snaha objektivně nahlédnout parazity ze všech možných úhlů pohledu, od medicínského významu přes jejich evoluční roli až po zobrazení v umění a využití coby spojenců v zemědělství a biologickém boji. Tomu odpovídá i členění kapitol. Místo klasické systematiky se zde tak setkáme například s oddíly věnovanými parazitům domácích mazlíčků, mediálně skloňované toxoplasmě, roli parazitů v dějinách zejména v období válek, či různým podvodníkům využívajícím strašení parazity k vlastnímu zisku.

Snaha zpřístupnit text co největší skupině čtenářů z řad široké veřejnosti se promítá i do jeho čtivosti. Složitější jevy jsou v knize vysvětlovány pomocí pěkných přirovnání usnadňujících pochopení daného tématu, zároveň však nejde o zjednodušení a přirovnání zbytečná, přihlouplá, nebo zavádějící, takže ani člověk, který se v problematice orientuje, při jejich čtení netrpí. Naprostá většina odborných či cizích pojmů je pak v knize vysvětlena a alespoň jednou přeložena pro lepší pochopení, dále je však v textu používána ve formě běžné v praxi a nikoliv v krkolomném překladu nebo opisu (snad s výjimkou WHO uváděné v jedné kapitole pod českým ekvivalentem SZO). Vlastní text je navíc doplněn řadou pečlivě popsaných obrázků (a to včetně těch na obálkách a předsádce), rámečků a dokonce i několika krátkými komiksy a pohádkami. Popularizačnímu duchu se vymyká jen “učebnicová” poslední kapitola věnovaná nejběžnějším lidským parazitárním nemocem obsahující tabulky a zhuštěné popisy životního cyklu parazita, příznaků choroby a také metody prevence a léčby.

Řada informací je v knize několikrát opakována v textu, rámečcích a pod obrázky. Někomu to může připadat zbytečné, na druhou stranu si to alespoň člověk zapamatuje a má šanci na informaci narazit i pokud prochází jen některé části. Styl jednotlivých kapitol se pak často znatelně liší dle autora, což jim dodává určitou osobitost, některým čtenářům však toto nemusí úplně vyhovovat. Pořádkumilovní lidé také možná neocení, že v kapitole o toxoplasmě je několik stran dlouhá vsuvka o manipulaci hostitele parazitem mj. i u motolic. (Osobně s tímto problém nemám, zvláště ne vzhledem ke konceptu celé knihy. Připadá mi to hezky didaktické.) Na konci knihy se nachází také pár čistých stran na poznámky – celá publikace obsahuje takové množství informací, že člověk nemá šanci si vše při prvním přečtení zapamatovat. Kniha navíc postrádá rejstřík, chcete-li si tedy nějakou informaci uchovat k pozdějšímu rychlému dohledání, jsou tyto poznámkové stránky naprosto ideální.

Na závěr se hodí poznamenat, že autoři rozhodně uspěli se šířením lásky a zdravého respektu k parazitům i s opravou různých mýtů, omylů a dezinformací spojených s parazity. Knihu lze doporučit všem, co se chtějí něco dozvědět poměrně odpočinkovou formou a třeba si i trochu srovnat v hlavě některé pojmy, které se na nás již přes rok valí ze všech stran. Jde o čtení vhodné i pro slabší povahy, v knize téměř nejsou vyobrazeny parazitované osoby či zvířata. Paraziti a jejich přenašeči jsou zde zobrazováni na snímcích ze světelného či elektronového mikroskopu, případně schematicky v neutrální podobě. Bez obav bych knihu procházela i se staršími dětmi, dívala se na obrázky a předžvýkávala jim text. Opravdu v knize není nic děsivého nebo závadného – nejvíce na hraně je z tohoto hlediska asi fotografie olejomalby ze 17. století zobrazující obnaženou dámu lovící na sobě blechy.

J. Votýpka, I. Kolářová, P. Horák a kol.: O parazitech a lidech, Triton, 2018

Paraziti.

V dnešní nelehké době asi nejvíce skloňované téma prakticky po celém světě. I kdyby však kolem neřádil SARS-CoV-2, hodilo by se o parazitech vědět co nejvíce. Přece jen jde o nejpočetnější organismy na Zemi.

I o tom je kniha Paraziti a jejich biologie od kolektivu vedeného Petrem Volfem a Petrem Horákem. Nahuštěným množstvím informací jde spíše o skripta nafouknutá do podoby učebnice, v porovnání s průměrnými skripty jde však o text výrazně čtivější a záživnější, alespoň většinou.

Kniha začíná zhruba padesátistránkovým úvodem zaměřeným na parazity obecně, od vlastní definice parazitismu přes určité obecné ekologické a evoluční vlastnosti parazitů až po jejich vliv na lidskou kulturu, ekonomiku a pochopitelně zdravotnictví. Zmiňovány jsou také některé atypické formy parazitismu. Tato kapitola se zpočátku čte velmi dobře a je plná zajímavých informací, problém však je, že se tyto kupí tak rychle, že se vzápětí stávají prakticky nezapamatovatelnými. Příliš nepomáhá ani kontinuální a poněkud chaotické přelévání myšlenek v jednotlivých podkapitolách úvodu. Zároveň je zejména v této kapitole nápadné používání slova „díky“ v negativních kontextech typu vznik pandemií. Otázkou zůstává, zda jde o prostou chybu, nebo o vyjádření nehynoucí lásky k patogenům.

Následující tři kapitoly jsou pak zaměřené na „Svatou Trojici“ klasické parazitologie, tedy protista, helminty a členovce, případně skupiny tradičně zkoumané v rámci těchto oborů – například silně zredukovaní žahavci rybomorky (Myxozoa) jsou probíráni na konci protistologické kapitoly. V rámci každé kapitoly jsou rozebrány základní vlastnosti dané skupiny, následované výčtem charakteristik nižších taxonů a jednotlivých zástupců, kteří jsou nějak zajímaví či významní pro humánní/veterinární medicínu. Často jsou zahrnuty i metody prevence a léčby parazitóz. Této části lze vytknout jen to, že již plně neodráží dnes používaný taxonomický systém (Kupodivu však jen v menšině případů, autoři si dali velmi záležet na označení nestabilních skupin, které vskutku do několika let podlehly změnám.) a případně další informace, např. dnešní rozšíření některých organismů či pár let starý objev eukaryota, který naprosto pozbyl mitochondrie (viz český objev oxymonády Monocercomonoides z roku 2016). Tyto nedostatky jsou však pochopitelné vzhledem k tomu, že publikace je již více jak deset let stará.

Asi nejvyšší nectností této knihy, která se netýká faktické správnosti předkládaných informací, je vložení barevných obrazových příloh na křídovém papíře do středu knihy, jejich popisky jsou navíc umístěny na samostatných listech. Čtenář tak musí často při čtení poněkud nekomfortně listovat sem a tam. Ve vlastním textu jsou pak velmi zdařilé černobílé perokresby a schémata, zarážející je u nich pouze fakt, že jsou na nich často popisovány i struktury, o kterých se text nezmiňuje a na internetu se o nich také nedá mnoho informací dohledat.

Knihu lze doporučit všem zájemcům o parazitologii či lékařské vědy, je však nutné varovat, že text předpokládá alespoň základní znalost biologie buňky, molekulární biologie, anatomie/histologie a taxonomického systému. Složitější látka potřebná k pochopení textu (např. fyziologie hmyzu) je rozebrána v příslušných (pod)kapitolách. Pro zájemce spíše o populární pohled na parazity lze doporučit poměrně novou knihu O parazitech a lidech, o které se detailněji zmíníme snad již v brzké době.

P. Volf, P. Horák a kol.: Paraziti a jejich biologie, Triton, 2007

“Nic v biologii nedává smysl, leda ve světle evoluce.”

Tak alespoň zní slavný citát Theodosia Dobzhanského, otiskovaný snad v každé (zahraniční) učebnici od biochemie po biogeografii, a to z poměrně dobrého důvodu. Chceme-li totiž rozumně vysvětlit jakýkoliv biologický jev (zejména jeho původ a pravděpodobnou funkci), tak evoluční teorie je tím jediným myšlenkovým nástrojem, který bychom měli použít.

Tento přístup je bohužel v rozporu s osnovami našeho vzdělávacího systému, který evoluční biologii věnuje jednu či dvě vyučovací hodiny a rozhodně neklade důraz na aplikaci evoluce i u jiných témat. Ve výsledku se tak studenti dozví o pár pomýleních pánech před Darwinem, následuje kult Darwinovy osobnosti, nakonec možná padne i zmínka o některých “novějších” (rozumějte tak přes 50 let starých) teoriích. (Čest osvíceným výjimkám, které takto neučí!)

Na jednu stranu se není čemu divit, knih představujících evoluci z různých úhlů pohledu je celá řada, často jsou nedostupné v češtině, přetékají matematickými vzorci, autoři v nich slovíčkaří s vlastními i cizími hypotézami, jiné jsou zase tak nějak zamrzlé v čase a nepřináší do hry nic nového. Je tedy celkem pochopitelné, že pokud nemá pedagog vážný zájem o evoluci, tak bude v lepším případě znát pouze zlomek těchto knih. Navíc evoluce patří, společně s fotbalem a politikou, mezi ta témata, kterým přece rozumí všichni, tak proč k tomu číst nějaké knihy…

Tak tedy vypadá scéna, na kterou vstupuje kniha “Jak se dělá evoluce” s podtitulem “Labyrintem evoluční biologie” od kolektivu autorů Zrzavého, Burdy, Storcha, Begallové a Mihulky. Jde o učebnici představující (a demýtizující) jednotlivé střípky evoluční teorie a metody, kterými můžeme evoluci zkoumat. Kniha je psána velmi příjemnou formou – věty jsou spíše kratší a snadno srozumitelné, k ilustraci probíraného jsou používány přirovnání z běžného života či popkultury (hned v první kapitole se můžeme setkat s odkazy na Terminátora, Cimrmanovu Zlatovlásku či Rumcajse). Za zmínku stojí také vtipy, satirické poznámky a rýpnutí prakticky na každé stránce, díky kterým jde o čtení výrazně lidštější. (Dovolíme si poznamenat, že podobný punc vtipnosti nesou i různé popularizační přednášky profesorů Storcha a Zrzavého, jež se dají snadno dohledat na internetu a použít jako podcast.) Faktograficky je kniha na velmi dobré úrovni, odkazy na citované zdroje lze nalézt přímo v textu. V průběhu četby vyvstaly jen dvě velmi drobné nesrovnalosti, které však nijak zásadně nepodkopávají diskutované hypotézy: hledíky patří mezi jitrocelovité, nikoliv krtičníkovité, a zelení skokani nejsou převážně triploidní.

Vlastní text je členěn na kapitoly, podkapitoly a doplňkové rámečky, které usnadňují přehlednost a oddělují od sebe jednotlivé myšlenky – jde však o rozdělení poněkud arbitrární, protože následující část bezprostředně navazuje na tu předchozí. Celá publikace je tak zaměřená spíše na logiku a uvažování, a postupně provádí čtenáře světem evoluční teorie, fylogenetiky, výzkumu biodiverzity a okrajově i kulturní evoluce. Nejde tedy rozhodně o knihu, do které rychle nakouknete před testem k zopakování pojmů. Na druhou stranu, pokud si chcete rozšířit obzory a pochytit (kritický) způsob evolučního myšlení, tak minimálně mezi českými učebnicemi lepší nenajdete. Základní biologické znalosti při četbě rozhodně nebudou na škodu, ale vše potřebné je v knize stručně vysvětleno. S lehkým srdcem tak tuto knihu můžeme doporučit jako přínosnou a zároveň i svým způsobem oddychovou četbu studentům, učitelům i širší veřejnosti se zájmem o přírodní vědy. Nakonec, i skladník ve šroubarně si může přečíst učebnici evoluční biologie.

J. Zrzavý, S. Mihulka, D. Storch, H. Burda, S. Begallová: Jak se dělá evoluce – Labyrintem evoluční biologie, Dokořán/Argo, 2017

Kniha biologa a filosofa Stanislava Komárka „Mimikry a příbuzné jevy: dějiny poznávání a výkladu vnějšího vzhledu živých organismů“ má sice plný název poněkud delší, rozhodně však plně vystihující obsah díla. Na necelých tři sta stranách je podán výčet mimetických jevů u živočichů, rostlin a hub, a to nikoliv v podobě vyčerpávajícího “telefonního seznamu” či v evolučním kontextu (ačkoliv ani tento nechybí), jak bývá zvykem. Jednotlivé fenomény jsou demonstrovány tak, jak byly v historii zejména posledních dvou set let objevovány a popisovány, přičemž zdůrazněno je hlavně jejich zasazení do života jejich autorů a tehdejšího společenského pozadí.

Nutno uznat, že představa biologické knihy, která přetéká historií, “dědkologií” a filosofií vědy příliš příjemně nezní, opak je však pravdou. Navzdory tomu všemu je kniha čtivá, místy i s poměrně vtipnými společenskými rýpnutími. Ve většině kapitol se také biologie míchá s historií natolik, že není zřejmé, který z těchto oborů převládá. Ať už tedy člověk očekává rozšíření biologických znalostí v oblasti mimikry (sem tam se zajímavou historickou perličkou) či má hlubší zájem o poznání dějin či filosofie vědy, vždy si v knize najde to své bez toho, že by mu ostatní části výrazněji překážely.

Většina knihy je psána spíše v jednodušších větách a využívá poměrně trefných a snadno srozumitelných metafor k přiblížení probíraných jevů čtenáři. Problém může představovat několik těžce filosofický pasáží psaných spíše než česky směsicí latiny, řečtiny a němčiny s četnými odkazy na díla různých filosofů a lingvistů. Naštěstí jsou tyto poměrně krátké a v knize nepříliš časté, navíc ani nejsou nutné k pochopení základní myšlenky textu. (S povrchní znalostí filosofie ze střední školy čtenář těmto částem zhruba porozumí, zdaleka pro něj však nebudou tak přínosné či fascinující jako pro zkušeného filosofa – to druhé je pouze domněnka vycházející z tónu, jakým je text psaný, patřím do kategorie čtenáře–filosofického skoro ignoranta.) Celý text je také pečlivě ozdrojován, bibliografie na konci knihy obsahuje přes tři tisíce položek, navíc jsou pro snazší orientaci v cizojazyčných textech uváděny příslušné termíny v i v angličtině a němčině.

S výjimkou úvodu, závěru a kapitoly o sociomorfním modelování s autorovými názory je většina textu psána tak, že víceméně objektivně předkládá tehdejší názory na dané jevy pouze s krátkým (či žádným) komentářem a nechává tak na čtenáři, ať s podanou informací naloží, jak uzná za vhodné. Na několika místech textu jsou pak někdejší mylné, ale podnes velmi rozšířené teorie (např. “mertensovská mimeze” korálovců, korálovek a dalších hadů s podobným zbarvením) konfrontovány s moderními zjištěními a prakticky od základů vyvráceny.

Prakticky nutností pro četbu této knihy je tedy schopnost samostatně uvažovat o předkládaných problémech, k zahození rozhodně nejsou ani alespoň základní znalosti zoologie, botaniky (v obou případech zejména anatomie a morfologie organismů, a také taxonomie) a evoluční biologie, které čtenáři výrazně usnadní pochopení textu. A, jak již bylo řečeno, dosti také záleží na tom, co člověk od knihy očekává – pro zájemce o vážnější studium mimetických jevů představuje tato kniha ideální začátek poznávání a také křižovatku k další literatuře a prohloubení znalostí o jevech, které jsou zde zmiňovány pouze okrajově (vzhledem k rozsahu knihy a množství probíraných fenoménů je takovýchto značné množství). Kniha je doporučitelná také pro nadšenější učitele biologie, ať už pro různé zajímavosti ke zpestření hodin či pro opravu běžně přednášené látky (např. již zmínění korálovci).

Na závěr ještě zmínka o dvou doplňcích textu – ilustracích a rámečcích s okrajovými informacemi. Originálních ilustrací či přejatých dřevorytů je zde poměrně velké množství (vzhledem k počtu diskutovaných jevů by jich však mohlo být výrazně více) a jsou vyvedeny povedeně a názorně, zvláště v některých částech (aposematismus, květní mimeze) je však škoda, že jsou pouze černobílé. Samozřejmě, čtenář si v dnešní době může všechny probírané organismy pár kliknutími dohledat na internetu, je však otázka, zda by použití barevných ilustrací či příloh nebylo přínosnější (a příliš se nepodepsalo na ceně či “uměleckém dojmu” střídmě stylizované knihy). Naopak jednoznačnou pochvalu si zaslouží umístění informačních rámečků vždy za odstavec s ukončenou myšlenkou – může se to zdát jako drobný detail, ale čtení bez potřeby listovat tam a zpět mezi přerušenými částmi textu je opravdu příjemné.

S. Komárek: Mimikry a příbuzné jevy: Dějiny poznávání a výkladu vnějšího vzhledu živých organismů, Academia, 2016.

Knihy pro recenze se do našeho hledáčku dostávají různými způsoby. Některé jsou natolik proslavené, že bychom si nemohli dovolit je opomenout. Jiné jsou široce rozšířené a používané na takřka každé střední škole, a tedy hodny zmínění. Takových knih máme připravenou již celou řadu, dnešní publikace mezi nimi však původně nebyla.

Atlas of Plant Anatomy (Atlas rostlinné anatomie) se nám dostal do rukou čirou náhodou jako doporučená literatura ke zkoušce. Na první pohled šlo o interní fakultní vydání, proto nás nejdřív ani nenapadlo pokoušet se o něm psát. Vzápětí jsme však zjistili, že Katedra experimentální biologie rostlin PřF UK na své facebookové stránce nabízí tento atlas široké veřejnosti a zejména středoškolským učitelům, navíc za cenu, za níž si v dnešní době nedáte ani pořádný oběd. (Na tomto místě podotýkáme, že KEBR PřF UK nikterak tuto recenzi nesponzoruje. Nejspíše ani netuší, že existujeme.) A má-li se tedy tato kniha rozšířit do středoškolských kabinetů, bude rozhodně vhodné se k ní pár slovy vyjádřit.

Jak je z názvu knihy patrné, jde o publikaci v anglickém jazyce. To může být odstrašujícím faktorem pro anglicky nepříliš zdatné jedince, avšak není se čeho bát. Text je psán poměrně jednoduše a s trochou nadsázky jde přirovnat ke slabikáři (“Rostlinná buňka má buněčnou stěnu. Buněčná stěna je pevná.”). Slovní zásoba je poměrně chudá a nepříliš květnatá, a zmiňovány jsou pouze důležité termíny, které by měly jít snadno dohledat ve slovníku či na internetu. Na druhou stranu má tento styl daleko k hezky plynulým textům anglických učebnic, které na některých místech připomínají až vypravování. Náročnějšímu čtenáři se tak atlas může zdát poněkud monotónní.

Vlastním obsahem atlasu je takřka osmdesát stran teoretického textu a nákresů k anatomii rostlin na úrovni buněk, pletiv i orgánů. Navzdory již staršímu datu vydání (rok 1997) je publikace stále aktuální a velmi detailní – novým objevem anatomie rostlin jsou pouze Ortmannové kroužky, prstýnky kalosy při bázi trichomů nalezené před pár lety u huseníčku Arabidopsis thaliana. Ve většině textu jsou také poměrně přehledně porovnávány anatomické rozdíly mezi krytosemennými a nahosemennými, případně dalšími skupinami rostlin, pouze v kapitole o reprodukčních orgánech takto ucelený přehled chybí a výklad se omezuje jen na krytosemenné.

Za teorií následuje necelých čtyři sta stran obrazových příloh – (bohužel jen) černobílých fotografií ze světelného mikroskopu s popisy, k některým je navíc přidáno i schématické znázornění pozorovaného objektu pro snazší orientaci. Zvláště tyto nákresy jsou jako dělané pro výukové materiály či testy pro studenty SŠ. Za nás tedy můžeme knihu vřele doporučit středoškolským učitelům i studentům s bližším zájmem o problematiku. Jen ještě podotýkáme, že nejde o knihu na příjemné čtení do autobusu – její rozměry nejsou zrovna nejmenší a vzhledem k vysoké gramáži použitého papíru si na vlastní kůži vyzkoušíte tíhu znalostí zachycených na jejích stránkách 🙂

J. Pazourek, O. Votrubová: Atlas of Plant Anatomy, Peres Publishers, 1997.

Pokud bychom chtěli najít učebnici biologie, která v posledních desetiletích ovlivnila bezpočet studentů po celém světě, tak Campbellova Biologie by byla v tomto ohledu jasným kandidátem. Nejenže je to jediná kniha, která je opakovaně zmiňována prezidentem mezinárodní biologické olympiády, někteří o ‘Campbellovi’ dokonce hovoří jako o Bibli biologů. Sluší se tedy věnovat této knize první recenzi – nehledě i na čistě praktický fakt, že tato kniha může v mnoha ohledech sloužit jako vhodné měřítko.

První věc, kterou je nutno si uvědomit, je, že máme co do činění s učebnicí obecné biologie psanou v americkém stylu. Kniha tak klade větší důraz na klíčové myšlenkové koncepty v biologii (např. ‘struktura odpovídá funkci’) a také na hierarchické řazení jednotlivých kapitol, kdy každý oddíl staví na informacích toho předchozího. Na začátku se tak čtenář seznámí s fyzikálně-chemickými základy fungování živých soustav, poté postupně přejde k buňce a genetice, na kterou plynně navazuje evoluční a systematická část, od které už je jen krok k morfologii a fyziologii organismů. Celou knihu uzavírá etologicko-ekologická část.

Nabízí se zde srovnání s českými osnovami, kde biologie začíná (bez předchozích znalostí poněkud těžko uchopitelnými) hypotézami o vzniku života a končí genetikou, na kterou obvykle v maturitním ročníku nezbývá moc času. Při současném stavu věcí tak Campbell v tomto ohledu není široce použitelnou učebnicí pro střední školy. Nečekejte ani přehledné soupisy pojmů v kapitolách či stránky rozškatulkovaných kategorií připravené rovnou ke zkoušení. Termínů si v této učebnici stále užijete více než dost – navíc zejména těch v praxi běžně užívaných – jen jsou zasazené do delšího textu, který lze s trochou nadsázky považovat za faktografickou pohádku, která vás svým celkem příjemným výkladem postupně zasvětí i do jinak obtížně pochopitelných problémů. Zároveň text obsahuje tolik detailů, že si člověk mnohých z nich všimne až při několikátém přečtení a celá kniha tak působí, jako by se s každým přečtením měnila. Některým čtenářům tento styl vyhovuje, jiní ho považují až za příliš rozvleklý a pro rychlé dohledávání informací málo přehledný.

Pokud si však čtenář najde čas na prokousání se téměř třinácti sty stránkami textu a schémat, je prakticky jisté, že získá schopnost, která se mu v dalším studiu biologie (a i v životě) bude náramně hodit. Campbell vás totiž naučí myslet a uvažovat v kontextu přírodních věd, kromě toho vám navíc poskytne více než široké základy odborných znalostí, zejména v oblasti molekulární a buněčné biologie, genetiky a fyziologie. Troufám si říct, že na výrazně lepší úrovni a ve větší míře, než v jaké jsou tato fakta podávána v moderních českých učebnicích. Nejslabší částí se tak stává poměrně stručný a ostýchavý oddíl systematický, ve kterém autoři sami přiznávají nejistotu pojící se s tehdejšími bouřlivými přestavbami systému.

Na závěr by bylo vhodné zmínit ještě pár specifik českého překladu. Posledním českým vydáním je vydání šesté z roku 2006 (v angličtině vyšlo v roce 2002), zatímco poslední anglické jedenácté vydání je o deset let mladší. V českém textu tak přetrvávají některé drobné nepřesnosti, které byly v pozdějších letech opraveny či upřesněny (zmiňme například spor o (ne)odhazování bičíku spermie při oplození vajíčka). Vzhledem k rozsáhlosti textu se také na několika místech vyskytují krátké pasáže s poněkud zvláštním formátováním či opomenuté překlady popisů obrázků. Rovněž lze v textu najít několik úsměvných překladatelských perel – například není radno přehazovat slova reverzní a rezervní. Jiná překladatelská pochybení však již mají poněkud závažnější následky. Anglický billion není to samé jako český bilion, ale odpovídá hodnotě o tři nuly menší, tedy miliardě. Země tak opravdu není stará 4,6 bilionů let, jak se jedna kapitola snaží tvrdit.

Stručným shrnutím tedy je, že má tato kniha své specifické problémy, které by vyřešil zejména nový český překlad (s touto variantou autorka recenze stále koketuje). Její větší rozměry, cena (cca 2-3 tisíce korun) a rozsah z ní také rozhodně nedělají učebnici vhodnou pro každého středoškoláka. Lepšího pomocníka na cestě za poznáním (nejen) biologie ale asi jen těžko najdete.

Campbellovu Biologii tak lze doporučit zejména komukoliv se zájmem o řešení biologických soutěží, ale i jako rozšiřující a ‘propojující’ látku pro zájemce z řad veřejnosti a studenty chystající se na přírodovědné či lékařské vysoké školy. Rozhodně jde také o skvělou publikaci pro učitele biologie – nejen, že jde spoustu příměrů z knihy využít přímo při výuce, navíc za každou kapitolou následuje test vhodný k ověření pochopení probrané látky.

Jedinou nevýhodou je fakt, že momentálně je české vydání beznadějně vyprodané a pouze čas od času a s notnou dávkou štěstí se nějaká kniha na prodej objeví. Nechceme nikoho nabadát k porušování zákona, ale pro opravdu vážné zájemce taktně zmíníme, že na poměrně známých českých internetových úložištích jdou najít PDF verze posledního českého vydání. A samozřejmě tuto publikaci seženete i ve vědeckých knihovnách, vzhledem k její délce je na četbu ale potřeba podstatně více času než je běžná výpůjční doba.

N. Campbell, J. Reece: Biologie, Computer Press, 2006.